Obraz je pasivním komunikačním prostředkem, pokud postrádá děj nebo zvuk. Stává se aktivním teprve ve chvíli, kdy zachytíme jeho děj, a proto s ním musíme zacházet mnohem citlivěji. Děj může být obsažen i ve statickém obrazu. Dobrý tvůrce však musí mít takovou fantazii a zkušenosti, aby byl schopen zachytit dějovou linku do tohoto jednoho obrazu. Abychom ho však mohli vnímat, musíme si obrazu nejprve povšimnout. A právě to je stěžejním rozdílem v porovnání s aktivním charakterem zvuku, který si k vám najde cestu sám.

Umělec tvoří podle toho, co ho obklopuje, co prožívá. Imaginace je ve své podstatě tvořivá kombinatorika – nacházení nových kombinací. Umělec by měl být schopen instinktivně rozlišovat kombinace fádní, již použité, od nosných, jedinečných, nových a skutečně kreativních. Profesionál se od laika odlišuje právě touto čistotou kombinací, zvolením jen těch skutečně podstatných a nejúčinnějších prvků.

Profesionál pozná nástroje, které má použít. Laik nahromadí všechny nástroje, které má k dispozici, a použije jich často razantně, necitelně, bez zapojení nezbytných tvůrčích a myšlenkových procesů. Zadavatel bohužel, ozbrojen svým neochvějným pocitem, že musí držet v rukou všechny opratě výroby, zasahuje často necitlivě do tvůrčího procesu a dosahuje tak, aniž by si to mnohdy uvědomoval, přesně opačného dopadu, než chtěl sám docílit.

Většina velkých myšlenek vznikla díky fantazii, která si předem nestavěla žádná omezení. My ale navíc dokážeme být adekvátně kritičtí sami k sobě, ke svým spolupracovníkům a partnerům. Dokážeme tak vytvořit optimálně vyvážené dílo – obrazy s dějem.